Milí farníci a přátele,
třetí neděle velikonoční má velice inspirativní texty. Vypráví o cestě dvou učedníků do vesnice zvané Emauzy. Cesta to byla docela dlouhá, tři hodiny chůze. Vyprávění o dvou učednících putujících do Emauz dělala vždy velký dojem na všechna pokolení křesťanů. Velikonoce jsme slavili vždycky veřejně a slavnostně. Letos to bylo jiné. A tak se vracíme k počátkům církve. Ježíš se zjevil (dal poznat) malé skupince lidí, bylo to rodinné setkání. On je s námi, i když nejsme zrovna v kostele. Možná právě tomu se máme naučit. Připojuje se k nám, když mluvíme s dětmi, jdeme do práce nebo obchodu nebo mluvíme s někým z našich sousedů..
Učedníci doslova utíkají z Jeruzaléma. Hovoří a diskutují o tom, co se v posledních dnech stalo v jejich životě. Byly to zkušenosti velice bolestné a těžké. Nasnadě byla hořká otázka: Za co stojí tento svět, jestliže takto nakládá s nejlepšími lidmi? Slova o bolestných věcech plodí smutek a zklamání. Chtějí se vymanit z těžké atmosféry spojené s jejich životní prohrou a rozhodnou se opustit Jeruzalém, město, kde se to všechno odehrálo. Nevěří kolujícím řečem o zjevení andělů, kteří prý měli ujišťovat o tom, že Ježíš žije. Říkají - rozhořčeni: My jsme doufali...V minulosti ještě něco očekávali; teď už nečekají nic. V okamžiku porážky, chce člověk uniknout z místa, které mu danou věc připomíná. Chce to vytěsnit. Bolest je o to větší, protože naděje spojené s Ježíšem byly velké. Byl prorok mocný slovem i skutky. Smrt naděje je pro člověka velmi nebezpečná. Bez naděje byť jen malé se nedá žít. Člověk může podlehnout cynismu, rezignovat na jakékoliv hodnoty. To jsou naše slova - k čemu se ještě namáhat, tolikrát jsem to zkoušel, a stejně se nic nezmění. To je pokušení, kterému nesmíme podléhat.
V Ježíši se Bůh stává člověku blízkým. Do této situace vstupuje sám Ježíš jako neznámí poutník. Jde s nimi a naslouchá jim. Bylo důležité, že se na něho začali obracet. Říkejme Ježíšovi o svých bolestech. Jsou to zásadní otázky právě v této době, kdy se druhých ptáme, jak se máš, jak to zvládáš, s čím si nevíš rady. Lidé a zvláště senioři, jsou často opuštění a je potřeba jim například zatelefonovat. Člověk se v této situaci také může uzavřít do sebe a nikoho k sobě nepustit.
Ježíš jim nejprve pozorně naslouchá. Později promluví. Říká jim, jak jste nechápaví, a jak je těžké pro vás uvěřit tomu, co říkali proroci. Poukazuje na to, že příčinou jejich stavu je uzavření se do sebe a nedostatečná otevřenost Božímu slovu. Boží slovo má vždy schopnost dát perspektivu naší budoucnosti, jestliže jsme ve slepé uličce a ztratili jsme naději.
Důležitý okamžik v jejich cestě je, že nakonec i přes jeho dost ostrá slova na jejich adresu, si přejí, aby s nimi zůstal. Rozpoznají, že se něco důležitého v jejich srdci děje. Je to určitá intuice, citlivost na duchovní hodnoty. Právě tato rozvíjející touha být v poutníkově společnosti je velmi důležitá, aby porozuměli, proč Ježíš musel trpět, a že tím jeho i náš příběh nekončí.
Člověk může být zklamán mnoha věcmi, situací v církvi, modlitbou, že nesplnila očekávání, duchovním životem, manželstvím, výchovou dětí, prací, politikou v naší zemi..atd. Proto velice silně potřebujeme být v Pánově blízkosti, hledat jeho blízkost. Jak dál čteme: Ježíš jakoby chtěl jít dál, a nechává se přemlouvat. Tady vidíme určitou jemnost, Pán se nevnucuje, a jít za ním vyžaduje určitou námahu a hledání.
Poslední část patří k těm nejkrásnějším místům písma svatého. Je tam přítomná radost ze setkání. Vzápětí se vydali zpět do Jeruzaléma. Nebyli by toho schopní bez této reálné zkušenosti. Nemohl to být jen pocit, který prožiju, když se například dívám na zajímavou detektivku v televizi nebo na milostný film. To, co mě na tom příběhu oslovuje, mám-li být osobní, že se rozhodli vrátit do Jeruzaléma, kde jim hrozila v dané době smrt. Jeruzalém v nich vyvolával úzkost, strach a nyní se to mění, je to místo, kde Kristus přemohl veškeré zlo i smrt. Kéž Pán prostoupí místa, kde jsme prožili něco těžkého, kéž nás Pán osvobodí od strachu nejen z coronaviru, ale od každého strachu, který nás uzavírá do sebe a bera nám naději.
o. Josef